Čtyři příšerky a tajemství starého sídla
Postavy:
- Fňuka – malá, huňatá, roztřesená
- Brumla – velká, klidná, s hlubokým hlasem
- Šibalka – skákavá, rychlá, hravá
- Tichulka – tichá, citlivá, skoro se vznáší
Scéna 1 – Temný les
(Zvuk nočního lesa – houkání sovy, praskání větviček. Lesní stíny se pohybují pomalu, nepravidelně. V dáli tajemná vila)
Vypravěč (tiše, šeptem):
Za hlubokým lesem, kde i stíny šeptají a stromy se klaní větru, stálo staré sídlo. Opuštěné, zarostlé, a prý... prokleté.
Nikdo tam už dávno nechodil.
Až jednou... přišly čtyři příšerky.
(Na scénu vstoupí čtyři siluety – každá jiná.)
Fňuka, Brumla, Šibalka, Tichulka
V dáli někdo volá tiše o pomoc: Pomóc!!
Šibalka: „Slyšeli jste to?!
Brumla:
„Ano slyšel jsem to. Tichý hlas, jako by volal: Pomoc… Možná nás někdo potřebuje.“
Fňuka (šeptá):
„Mně se tu nelíbí… Je to moc... tiché. Jako by se něco schovávalo… ve tmě.“
Šibalka (nadšeně):
„Nebo tu je zakopaný poklad!
Brumla:
„Nebojím se, jdu první!“
(Příšerky jdou směrem k sídlu)
Scéna 2–U tajemného sídla
Šibalka: „Jsme tu správně?“
(Ozve se tajemné volání o pomoc.)
Fňuka: „Myslím, že ano. Jde to přímo ze sídla“
Brumla: “Pojďme to prozkoumat dovnitř!“
Scéna 3 – Uvnitř sídla
(Na scéně je starý krb.)
Vypravěč:
V sídle bylo šero, prázdno a chladno. Ale přesto... cosi žilo. Cosi… čekalo.
(Začnou se hýbat stíny. Na zdi se mihne velká silueta – vypadá jako duch. Pomalu, tiše.)
Fňuka (třese se):
„To je strašidlo! Já to říkala! Jdeme zpátky!“
Brumla:
„Počkej. To strašidlo... pláče?“
(Objeví se postava ducha(příšerky).)
Duch – tajemná příšerka (tiše):
„Nejsem duch. Jen příšerka, která tu zůstala sama.
Všichni dávno odešli.
Zhasla jsem světla, abych zapomněla, že tu nikdo není.“
Tichulka (poprvé promluví, tiše a něžně):
„A proč jsi neodešla?“
Duch – tajemná příšerka:
„Tohle bylo moje doma. Ale čím víc jsem mlčela... tím víc mě sídlo schovávalo. Až jsem zmizela i pro sebe.“
(Chvíle ticha. Příšerky si sednou kolem ní.)
Šibalka (vesele):
„Změníme to! Umíme se smát, zpívat, třpytit! Máme v sobě barvy i nápady!“
Brumla (vážně):
„Nikdo by neměl být zapomenutý. Ani ve tmě.“
Fňuka (váhavě, ale rozhodně):
„Třeba i já… se nebojím, když jsme spolu.“
(Všechny se spojí do kruhu, začnou tancovat a zpívat)
Duch – tajemná příšerka: (s úsměvem):
„Už necítím prázdno. Sídlo si pamatuje smích. A já si vzpomněla, jaký to je mít přátele.“
Vypravěč:
A tak z temného sídla bylo opět místo, kde se svítilo.
Kde se povídaly pohádky, pekly koláče a tančilo až do stínové noci.
A příšerky? Ty už nebyly čtyři. Bylo jich pět.
Pohádka o třech prasátkách
Postavy:
- Prasátko 1 (Slaměnka)
- Prasátko 2 (Dřevík)
- Prasátko 3 (Cihlík)
- Vlk
- Vypravěč
Kulisy:
- Domeček ze slámy
- Domeček ze dřeva
- Domeček z cihel
Vypravěč:
Kdesi v zeleném údolí žila tři prasátka – Slaměnka, Dřevík a Cihlík.
Byli sourozenci, každý jiný, ale měli se moc rádi. Jednoho dne se rozhodli, že je na čase postavit si vlastní domy.
(Tři prasátka stojí spolu, vesele poskakuji)
Slaměnka:
(skáče vesele, mává)
„Já chci mít svůj dům hned! Ať je to rychlé a ať to vypadá hezky!
Sláma je lehoučká, měkoučká… postavím si z ní krásný domeček! A pak si půjdu zpívat! “
(Staví dům ze slámy, dělá to rychle, pak si zaleze do domečku a zpívá si.)
(Odebereme slámový domeček ze scény a přijde prasátko Dřevík.)
Dřevík:
(vejde, přemýšlí)
„Hmm… sláma je moc měkká. Dřevo je lepší! Pevnější, přesto se s ním dobře pracuje.
Už se vidím, jak sedím na verandě s limonádou! Ale ať to hlavně netrvá moc dlouho.“
(Staví domeček, pak si do něj zaleze.)
(Odebereme domeček ze scény a přijde prasátko Cihlík.)
Cihlík:
(přijde pomalu, nese cihlu)
„Dům má vydržet! Musí být pevný. Postavím ho z cihel – bude to dřina, ale vyplatí se to.
A pak pozvu sourozence na koláč a čaj. Moudrý dům je jako dobré srdce – vydrží každou bouři.“
(Pomalu a pečlivě staví cihlový dům, u toho si spokojeně pobrukuje, když je dům hotový schová se do něj)
(Odebereme domeček ze scény a dáme na scénu domeček ze slámy se Slaměnkou.)
(Objeví se vlk, stín s velkým nosem a úšklebkem.)
Vlk:
(slibuje si, olizuje se)
„Tak copak to tu máme? Slaměný dům – to bude snadné. Mám chuť na... prasátko! Mňam!“
(Zaklepe na slaměný dům.)
Vlk:
„Prasátko, prasátko, pusť mě dovnitř!“
Slaměnka:
„Ani mě nenapadne! Jsi hladový vlk!“
Vlk:
„Tak fouknu – a sfouknu!“
(Foukne – dům se rozpadne. Slaměnka vykřikne a utíká do dřevěného domu.)
(Na scénu umístíme domeček ze dřeva se Dřevíkem a Slaměnkou)
Vlk:
„Jedna šunka mi unikla! Nevadí – jdu dál! Dřevěný dům vypadá křehce!“
(Přichází k Dřevíkovu domu. Slaměnka se už schovala uvnitř.)
Vlk:
„Prasátka, prasátka, pusťte mě dovnitř!“
Dřevík:
„Ne, vlku! Nejsme doma!“
(Teď mluví ke Slaměnce) „Myslíš, že to vydrží?“
Slaměnka:
„Já doufám…“
Vlk:
„Tak fouknu – a rozfouknu!“
(Fouká – dům se třese, pak spadne. Obě prasátka piští a běží pryč do cihlového domu.)
(Na scénu umístíme domeček z cihel se Cihlíkem)
Dřevík (běží):
„Měli jsme radši pomoct Cihlíkovi!“
Slaměnka:
„Jo! On věděl, co dělá!“
(Vběhnou do cihlového domu, Cihlík jim otevře.)
Cihlík:
„Tak pojďte, pojďte, já jsem to čekal. Vlk se jen tak nevzdá.“
(Vlk přichází, funí.)
Vlk:
„Třetí dům – pevný? To uvidíme! Prasátka, pusťte mě dovnitř!“
Cihlík (klidně):
„Nepustíme. A klidně si foukej, z tohohle domu tě chytne akorát rýma.“
(Vlk fouká – nic. Fouká znovu – nic. Začne se potit.)
Vlk (rozčileně):
„To není fér! Já vlezu komínem!“
(Leze na střechu.) Uvnitř Cihlík rozdmýchá oheň a postaví hrnec.)
Dřevík: „Rychle rozdmýcháme oheň a postavíme na něj hrnec“
Slaměnka:
„Myslíš, že to funguje?“
Dřevík:
„Určitě“
Cihlík:
„Každý, kdo nedá na dobrou radu, si spálí ocas!“
(Vlk spadne do hrnce. )
Vlk:
„Auuu! Horko! Voda! Prasátka, to pálí!“
(Vybíhá ven, drží si zadek a utíká pryč.)
Vypravěč:
A vlk? Ten už si na prasátka nikdy netroufl.
A prasátka? Ta si pomáhala, opravila spolu domečky a od té doby žila v jednom velkém – pevném – společném domě.